Martin Stručovský

Nevinná krev - 1. kapitola: Sestra

13. 10. 2014 8:44:02
Hospoda přetéká kunčafty. Pach zpocených těl se mísí s vůní tabáku, alkoholu a parfémy dvou pohledných servírek.


O půl roku později...

Jedna

Hospoda přetéká kunčafty. Pach zpocených těl se mísí s vůní tabáku, alkoholu a parfémy dvou pohledných servírek. Pobíhají od jednoho stolu k druhému, roznáší alkohol a za peníze strkané do výstřihu se nechají plácat po zadku.

Tomáš se dotkne sklenice a upije zase doušek piva. Je pěkně hnusné. Žádná pěna, teplota vyšší, než by měla být. Ale oproti jiným pivům, která už v životě vypil, je tohle opravdová kvalita.

Vrznou dveře, zvonek nad nimi zazpívá. Instinktivně se k nim otočí. Spatří brunetu s dlouhýma nohama. Halí ji černý kabát, na rameni se houpe kabelka.

Hodí se sem asi jako slunečnice mezi brambory.

Žena si sedne na vysokou barovou stoličku. O něčem se s jednouchým barmanem baví. Tomáše napadne podle fotky v její ruce, že nejspíš někoho hledá.

Barman ale pokrčí rameny, holka mu poděkuje a zamíří zpět k východu. Před barem zabrzdí škodovka s partou hajzlíků v kostkovaných košilích a šátky ve vlasech.

Tomáš přes okno se žaluziemi vidí, jak si hajzlové na holku dovolují. Nikdo z baru se neobtěžuje nic udělat.

Takže to zase zůstane na Tomášovi.

Žena se pokouší vyškubnout. Dostane pěstí do obličeje a upadne na zem.

„Bavíte se dobře?“

Podívají se na něj. Tomáš kolem nich projde jako duch. Pomůže dívce vstát a podá jí kabelku. „Jen klid,“ sdělí jí šeptem. Pak se otočí k pětici. „Takhle se s dámou nejedná.“

„Ta je naše,“ promluví ten s brýlemi na očích.

„Asi musíte nejdřív ženskou zmlátit, aby se vám postavili ptáci.“

Někdy stačí tak málo, aby člověk lehkovážně zaútočil. Přesně jako teď.

Brejloun se na Tomáše vrhne. Úhyb vpravo a úder do hrudi. Tomáš podle křupnutí pozná zlomené žebro.

Zbytek osazenstva sahá po nožích, boxerech.

Na pistole se tihle hajzlové nezmůžou.

Mýlil se. Hajzl číslo čtyři vytáhne beretu zpod trika.

Tomáš by ho mohl dostat nožem, ale chce konflikt vyřešit bez krve. Vrhne se po něm. Pistoli mu vykroutí z ruky a pošle chlapa k zemi pravým hákem.

Pohlédne na poslední dva zloduchy.

Strachy utečou.

Podívá se na krásku.

Třese se strachy.

Z dálky zaslechne blížící se sirény.

Výborně, takže někoho už napadlo zavolat fízly. To bylo přesně to, co potřeboval.

Ne, že by s nimi nebyl kamarád. Spíš naopak – občas jim vypomáhá. Ale za tuhle nadílku by mu nejspíš nepoděkovali.

Zaběhne pro motorku a zastaví u brunety.

„Jedete se mnou? Na vašem místě bych jel, abyste nemusela nic vysvětlovat policajtům.“

Dívá se na něj jako na čaroděje ze země Oz, ale nakonec se ho chytne kolem pasu.

„Myslela jsem si, že žijete v Batmanově jeskyni.“

„Vypadám snad jako Bruce Wayne?“

Zakroutí hlavou. „Ne. Ale jako Aragorn byste nebyl marný.“

Tomáš Pána Prstenů moc nemusí, ale přejde narážku bez jakékoliv poznámky.

Chtěla mu dát sbohem, ale nakonec ji uchlácholil. Neví, co to do něj v ten moment vjelo – obvykle se snaží společnosti vyhnout.

Posadí se na pohovku v místnosti, která je napůl kuchyně, napůl ložnice. Tomáš ze skřínky nad umyvadlem vytáhne dezinfekci.

Začne ji ošetřovat. Když odřené koleno přijde do kontaktu s dezinfekcí, kráska překvapivě nesykne. Jak je vidět, hodně toho vydrží.

„Jak se vůbec jmenujete?“ zeptá se.

„Tina. A vy?“

„Tomáš. Tomáš Smotlacha.“

„Těší mě.“

Přikývne.

„Proč jste vůbec byla v tom lokálu?“

„Nevím, jestli by vás to zajímalo.“

„Rád poslouchám příběhy.“

„Hledala jsem tam svoji sestru. Před několika lety odešla od nás z domova. Nikdy jsem ji nepřestala hledat. Už to bylo skoro beznadějné, když se mi najednou ozvala sama. Jednou volala k nám do redakce – jsem novinářka- a sháněla mě. Prosila mě, abych sem přijela, že prý potřebuje pomoct. Setkat jsme se měli právě v tom lokále. Barman mi řekl, že už tam nebyla několik dní.“

„Možná bych vám mohl pomoct.“

„Opravdu?“

„Já a můj společník máme detektivní kancelář. Hledání lidí sice není přímo naší specializací, ale myslím, že se vašeho případu můžeme ujmout.“

„To by bylo skvělé.“

„Máte kde spát?“

„Ne. Z nádraží jsem jela rovnou do toho lokálu.“

„Můžete přespat u mě.“

„Nerada bych vás obtěžovala.“

„Nebudete obtěžovat. Pokud vám tedy nebude vadit ťukání psacího do klávesnice. Jsem zvyklá“

„Vůbec ne.“

„Tak domluveno. Mimochodem, vy jste spisovatel?“

„Ne tak docela. Je to takový můj koníček.“

„A co píšete?“

„Fantasy a občas i horor.“

„A víte, že jsem vás na to i tipovala podle vzhledu?“

„Ne. Ale jste rozený Sherlock Holmes.“

Smotlachu probudí závan čerstvé kávy a smažených vajíček. Postupně otevře obě oči a jen v trenýrkách vyleze z postele.

Téměř poslepu dojde bosky do kuchyně, kde se mu podaří rozlepit pořádně obě oči.

Hlasitě si odkašle. Tina se obrátí jako na povel – má na sobě jen tričko a kalhotky. Vypadá krásně i bez použití řasenky a rtěnky, dokonce by si dovolil říct, že je bez kosmetických přípravků ještě krásnější.

„Dobré ráno.“

„Dobré,“ odvětí a rozesměje se.

„Stalo se něco?“

„Promiňte, já...“ Ale smát se nepřestane.

Smotlacha postřehne erekci, načež zrudne jako rajče a zmizí zpět ve dveřích.

Zapluje do koupelny, postaví se k umyvadlu. Pustí proud ledové vody a vymáchá si v něm obličej, aby se pořádně probral. Cítí, jak erekce ustupuje.

Podívá se do zrcadla. Spatří vyhublého vlasáče s jemným strništěm v obličeji. Nemá v něm ani stopu po jizvě, ačkoliv si pamatuje všechna místa, kam to za ty dva roky spolupráce s Mrázem schytal

Ze skříně v chodbě vytáhne čistou košili a kalhoty. Vlasy sváže do culíku a vrátí se do kuchyně.

Tina už sedí u stolu a baští; sice ještě pořád bez kalhot, ale tentokrát se Smotlachovi podaří erekci ovládnout.

Dřepne si ke stolu a vypije kafe na jeden zátah. Pustí se do snídaně. Hltá jako tříletý spratek, ale nemůže si prostě pomoct.

„Páni, vy ale máte hlad.“

Zarazí se. Pusu má od vajíček a kečupu. Na pečivo se úplně vykašlal, ale nikdy mu moc nedal.

„Já... omlouvám se.“

„V pořádku,“ zakroutí hlavou. „Vzbudila jsem se hladová, ale při zevrubné prohlídce vaší lednice jsem zjistila, že ji nejspíš napadl mor.“

„Ano, nějak jsme teď neměli kšefty.“

„Nevadí. Zašla jsem do krámu a něco nakoupila.“

„Samozřejmě mi to můžete strhnout z honoráře.“

„Ach, jistě. Honorář. Vyhovovala by vám tisícovka na den?

„Uvidíme, co na to řekne můj partner. Ale myslím, že s tím nebude problém.“

„Fajn.“

Dojím poslední sousto a utřu si pusu do kapesníku. „Už jste nasnídaná?“

„Ano.“

„Dobře. Takže, až se oblečete a připravíte, můžeme vyrazit.“

Dvě

Bartoloměj popleská sténající blondýnku po zadku a vyklouzne z ní. Svalí se vedle sebe a políbí se.

Snaží se vzpomenout na její jméno, ale má příšerné okno. Pamatuje si akorát, jak seděl v baru. U druhého Jamesona se k barovému pultu přimotala platinová blondýna. Mráz s ní začal koketovat. Objednal jí čtyři panáky a dřív, než se nadál, seděli v taxíku. Čtyři použité kondomy nalezené vedle postele, vydaly za dva tisíce slov.

„Co kdybychom si to zopakovali?“ Zašeptá jí do ouška a jemně zmáčkne pravé ňadro.

Blondýna zavrní jako kočka. „Jsem unavená.“

Mráz si zklamaně povzdechne. „Ale mám nápad,“ dodá blondýnka vzápětí. Skloní se k němu a vší silou ho stiskne za úd.

Mrázem projede vlna energie a penis během chvíle ztvrdne. Blondýna si ho strčí do úst a obkrouží jazykem jako lízátko.

Mráz zasténá a doufá, že se nic nestane. Nezazvoní telefon nebo sousedi. Nevybuchne bomba. Zkrátka cokoliv, co by ho vytrhlo z téhle chvíle.

A pak se to podělá. Ostatně jako vždycky, když si Mráz užívá.

Napřed Mráz ucítí obrovský příval energie. Myslí si, že to jen lítají jiskry od velkého množství sexu. Jenže pak přestane vnímat vše, co se kolem něj děje.

Opět vnímá realitu a svět mimo sebe.

Uvědomí si, že energie vychází z chodby.

Zarazí se. „Co to kurva...“

Výbuch. Dveře se rozletí dokořán. Blondýnka zařve. Mráz se vyhrabe z postele. Natahuje se po kříži, ale nachází jen prázdný noční stolek. Než se stačí ohnout pod postel, svírá ho čísi ruka pod krkem dva metry nad zemí.

Útočníci jsou dva. Vysocí, bledí. Zahalení v dlouhých kabátech, nošené gangstery v Americe třicátých let. O kloboucích na jejich hlavách, nemluvě. Ať se Mráz snaží sebevíc, nemůže si vzpomenout, zda je odněkud zná. Dneska mu paměť prostě nějak neslouží.

„Co chcete?“ Zaprská Mráz.

„Datum splacení dluhu se blíží!“

„Hele, jestli vás posílá Albert, tak mu vyřiďte, že ty prachy dostane. Jen se mi teď...“

„Vypadáme snad jako lidi?“ Ozve se druhý, držící blondýnce pod krkem nůž.

„Ne.“

Ostatně šéf místního ilegálního kasina by se s démony v životě nepaktoval. Tak šílený není.

„On si vážně nepamatuje, komu dluží svou duši.“ Uchechtne se démon.

„Lidi. Co bys chtěl.“

„Velký Asmodeus tě pozdravuje.“

Asmodeus. Mráz tohle jméno neslyší poprvé. Ostatně pověst kápa zdejšího podsvětí předchází.

„Vypadá to, že si konečně vzpomněl.“

„Co kdybychom mu tu nechali malou připomínku? Několik jizev na obličeji jeho milenky by mu dluh vůči Asmodeovi neustále připomínaly.“

Démoni si vymění pohled a otočí se k ženě. Blondýnka vyděšeně pohlédne nejdřív na démony a pak na Mráze.

Mráz se zhluboka nadechne. Má příšernou chuť na cigaretu, z penisu mu odkapává zbytek spermatu a hlava mu třeští jako po výbuchu bomby.

„Neznám ji, takže si poslužte,“ pokrčí Mráz rameny.

„Vidíš, ženo. Měla by sis líp vybírat, komu ho budeš kouřit,“ přitlačí jí démon ostří víc ke krku.

„Ty hnusnej parchante!“

Za normálních okolností by je to Mráz nechal udělat. Koneckonců, to není platící klientka. A ačkoliv v posteli předvedla super číslo, nemůže to přece brát jako nějaký druh platby.

Jenže to přehnali v momentě, kdy ho chytli pod krkem. Mráz totiž nesnášel, když ho někdo držel pod krkem anebo ho mlátil. A tím spíš zasraný démon.

Mráz vrazí démonovi hlavičku. Démon se chytne za rozbitý nos; Mráz se ožene a napálí mu dva údery do hrudníku. Nebo alespoň do míst, kde obvykle lidé hrudník mají.

Na okamžik si vzpomene na chvíle, kdy ho dědeček učil v potu a krvi zápasit pomocí kouzel. Tenkrát byl malý chlapec, schytávající údery pěstí, holí a kopance ze všech stran. Dneska je dospělý chlap, ale zpomalovací kouzlo si pořád pamatuje, jako kdyby ho naučili před chvilkou.

Pohne rukou, jako kdyby chtěl vyhodit tenisák. Z dlaně vyšlehne neviditelná síla. Čas jako kdyby se na okamžik proměnil v obrovskou vrstvu tekoucího medu.

Kouzlo pomine během několika sekund, takže musí jednat rychle. Vytrhne blondýnu démonovi z drápů. Na okamžik zapřemýšlí, jestli mu nemá nůž přiložit k jeho krku. Ovšem při myšlence na zbavování se těla mrtvého démona a obtížné odstraňování stop krve z koberce, si to rozmyslí.

Namísto toho se ožene pěstí a dá démonovi přes držku. Z úst mu vyletí zpomaleně jedovatě zelené zuby a v momentě, kdy kouzlo pomine, dopadnou k zemi jako vlašské ořechy.

Mráz si promne pěst a dá ruce v bok. „Tak a teď vypadněte!“

Démoni se zvednou z podlahy. „Tímhle se splacení dluhu stejně nevyhneš. Náš pan si tě najde kdekoliv.“

„Jen ať si přijde. Rád si s ním popovídám.“

Tři

Smotlacha zaparkuje motorku před kostelem svatého Michaela. Tina se podívá na budovu, je to svatý dům jako každý jiný. Za vysokým plotem, se tyčí bělostná stavba se zvonicí.

„Jsme na místě.“

„Vy máte kancelář v kostele?“

„V kostele ne. V roky nepoužívané zvonici. Místní farář nám ji dal, když jsme z ní společně s kolegou vyhnali poltergeista.“

„Cože jste vyhnali?“

„Poltergeista. Víte, my se nespecializujeme zase tak moc na zločiny, kterými se zabývají běžní detektivové. Naší specializací jsou nadpřirozené úkazy. Likvidujeme upíry, vymítáme démony...“

„Takže jste něco jako krotitelé duchů.“

„Jo. Něco takového.“

„Myslela jsem, že tyhle věci existují jenom ve filmech.“

„Bohužel ne.“

Když vstoupí zvonice, Mráz už sedí za jedním ze dvou stolů, který se jim sem kdysi podařilo narvat a nervózně kouří cigaretu.

Jindy zcela elegantní kolega nemá dnes napomádované vlasy, oblečení jako kdyby si nevyžehlil.

Tina si prohlédne místnost. Kromě stolů místnost vyplňují tři vitríny. Ve dvou jsou naskládány meče a sekery, třetí je napěchována karafami a lahvemi s tekutinami nejrůznějších barev.

Mráz po dvojici střelí pohledem. „Nemůžeš klepat?“

„Pokud si dobře pamatuju, je to i moje kancelář. Takže myslím, že klepat nemusím.“

Bartoloměj Mráz pokrčí rameny.

„Tohle je slečna Tina,“ pokračuje Smotlacha a doufá, aby Mráz neplácnul nějakou hovadinu a ženu neodradil. „Naše zákaznice. Slečno Tino, tohle je Bartoloměj, můj partner.“

„Konečně. Už jsem myslel, že všichni démoni odjeli na dovolenou. Tak copak vás trápí, paninko? Vás bych viděl tak na zombie bývalého, který vás nechce nechat na pokoji.“

„Slečna hledá svoji sestru. Řekl jsem jí, že se po ní podíváme.“

„Tak ségra se jí zatoulala. Ještě chybí, aby nám sem chodily babky a žádali nás, abychom jim našli zatoulaný kočky. Ale máte štěstí. Démoni asi fakt odjeli na dovolenou, takže váš případ bereme.“

„Prosím omluvte mého kolegu.“

„To se vždycky chová jako idiot?“

„To víte. Poloviční Američan. Má to v genech. Omluvíte nás na malý moment? Bárte, pojď se mnou ven.“

„Proč?“

„Protože tě o to žádám.“

„Ty jsi dneska náročnej.“

Dveře od kanceláře se za nimi zabouchnou.

„Tak co se děje?“

„Co?“

„Něco se děje, Bartoloměji.“

„Ale hovno!“

„Lžeš. Znám tě už dost dlouho, abych věděl, že máš trable. Hadry vypadají a páchnou, jako kdybys je vytáhl z koše na prádlo. Vlasy máš neupravené a cigaretu jsi držel, jako kdybys měl třesavku.“

„Nic se neděje. Fakt. Pokud jsem se tý ženský nějak dotknul, tak se omluvím.“

„Myslím, že bude v pohodě. Ale měl bys být ohleduplnější. S její ségrou je bůhví co a ty se zase chováš jako idiot. A myslím, že si právě teď nemůžeme vybírat, jaký kšeft vezmeme a jaký ne. Ber to jako způsob, jak zabít čas a navíc si vydělat prachy.“

„Fajn. Takže ty to tady dodělej a já jdu zabíjet čas do baru. A večer tu chci mít klid. Pár nocí tu přespím, v bytě mi nefunguje topení.“

„Můj kolega se omlouvá za své chování a za odchod. Bohužel mu do našeho jednání skočila nečekaná záležitost. Nicméně jsme se rozhodli vašeho případu ujmout.

Teď bych potřeboval vědět něco o vaší sestře.“

„Ale já nic nevím.“

„Nepovídejte. Potřebuju něco, od čeho si při pátrání odrazíme. Jak se vaše sestra jmenuje?“

„Petra Nováková.“

Výborný! Jak mám v tomhle zatraceném městě hledat holku s nejčastějším příjmením v republice?

„Máte její fotku?“

„Mám. Poslala mi ji, abych ji na naší schůzce poznala.“

Podá mu fotografii. Zachycuje přitažlivou blondýnku v kostýmku a minisukni a obličejem tak zmalovaným, že vypadá jako mýval.

Smotlacha nechce nic říkat, ale ta holka vypadá už od pohledu jako štětka. Ale jak se říká, zdání často klame. Ačkoliv v tomhle případě by nemuselo.

„Vy jste dvojčata,“ vydechne Smotlacha.

„Ano. Jednovaječná. Je na tom něco zvláštního?“

„Vlastně skoro nic. Jak dlouho jste sestru neviděla?“

„Deset let. Co jste myslel tím skoro nic?“

„Zapomeňte na to. Ta poznámka nebyla důležitá. Takže nevíte, co přesně dělá?“

„Ne. Jak už jsem řekla, ozvala se mi před týdnem zcela znenadání a chtěla sejít. Vlastně ano, říkala, že se zabývá společenskými akcemi. Tak třeba je organizátorkou.“

Jo. Organizátorkou swingers party.

„Fajn. A teď honorář. Kdyby vám to nevadilo, zůstali bychom tisícovky, jak jste navrhovala.“

„Beze všeho.“

Vytáhne litra a podá mu ho. Strčí ho do kapsy společně s fotkou.

„Dáte mi vaše telefonní číslo?“

Během chvíle mu ho napíše.

„Co mám dělat já?“

„Určitě se ubytujte v některém z hotelů. Čtěte, odpočívejte. Až budu moct, ozvu se. Hlavně se do ničeho nemíchejte, ať nehledám ještě vás.“

Čtyři

Smotlacha projde všechny nemocnice a policejní stanice, ale neobjevím vůbec nic. Nikde ani stopa po Petře Novákové. To se dá brát jako dobrá zpráva – holka není mrtvá, takže jeho současná šéfka může mít důvod k radosti.

Běhání po městě mu zabere skoro celý den a výsledek je z jeho pohledu nulový.

Když je kručení v žaludku příliš hlasité, vezme to přes hospodu, kde si dá misku česnečky s krajíčkem chleba, aby hlad alespoň trochu zahnal.

Nakonec se rozhodne dát na šeptání svého šestého smyslu a začne procházet jeden bordel po druhém.

Se skleslou hlavou zastaví před posledním bordelem. Vrazí ruce do kapes a vstoupí dovnitř.

Do cesty se mu postaví bouchač v obleku, připomínající King Konga. Samozřejmě, že není tak mohutný, ale jeho ruce vypadají jako palice, s jejichž pomocí by mohl louskat vlašské ořechy.

„Vágusové tu nemají co dělat,“ zavrčí na mě.

Smotlacha nikdy pořádně nepochopil, co všichni proti jeho kalhotám, košili a kabátu mají. Na conech byli všichni z tohohle oblečení paf. Nejspíš proto, že ještě v kombinaci s kadeřemi dlouhých vlasů a plnovousem, připomíná aristokratického vládce noci.

„Tak to říkáš tomu nepravému, šéfe. Já totiž nejsem bezdomovec.“

„Tvoje smradlavý hadry a neoholená držka mluví o něčem jiným! Koukej vypadnout, než nám odeženeš všechny zákazníky!“

„Tomu milému chování tě naučili už v africké buši nebo jsi ho pochytil tady?“

Letící pěst rozvíří vzduch. Smotlacha ji pošle do cesty dlaň. Stiskne ji jako krabí klepeto. Křik. Gorila se zhroutí na kolena. Smotlachovi s ní stačí, zakroutit jednou či dvakrát, aby ji zlomil.

„Co se to tady děje?“

Pohlédne dopředu. Na točitých schodech vedoucích nahoru, stojí bordelmamá. Z jedovatě zeleného kostýmku jí trčí velký zadek, tvář kromě spousty make upu zdobí malá piha na pravé tváři.

„Tomáši, drahoušku,“ vydechne.

Teprve podle hlasu ji pozná – Šárka Vítkovská, alias Charlotte. Smotlacha jí spolu s Mrázem před dvěma lety vysekal z pěkného maléru. Jak je vidět, od té doby se dost změnila. Hlavně co se váhy týče.

Mráz gorile lehce stisknu ruku a pustí ji teprve, když uslyší jemné křupnutí. Teď nebude lidem mávat pazourou před ksichtem pár týdnů.

„Charlotte,“ obejme hrošici a něžně líbne na tvář.

Udělá to samé, jen v jejím podání to vypadá jako útok zápasníka sumo.

„Pojď do za mnou do kanclu. Máme si co povídat.“

A dřív než stačí zaprotestovat, táhne ho za ruku jako malého fakana.

„Jak dlouho jsme se neviděli?“

Kancelář je přepychová, vybavena luxusním nábytkem. Je vidět, že nejstarší řemeslo stále ještě vynáší. Teda, pokud dokážete sehnat správné zákazníky. A to jak vidno, Charlotte dokázala.

„Dva roky.“

„Tři roky,“ vydechne a tleskne rukama. „Pořád piješ červené víno?“

„Jo.“

„Mám tu skvělé z Moravy pro zvláštní příležitosti. Může být?“

„Jasně.“

Zvedne se z pohovky, kam mě usadila a roztančí se k baru.

Dva roky. To je ale doba. Tenkrát, když ji ještě chtěl mít v posteli každý chlap, se do ní zamiloval jeden démon. Což se jí samozřejmě nelíbilo, takže si najala Smotlachu a Mráze, aby se ho zbavili.

„Tak tady to je.“

Stiskne skleničku a upije doušek. Víno má báječnou chuť a správnou teplotu, přesně jak se u tohoto druhu pití sluší.

„Díky.“

„Co tě sem přivádí, Tomáši? Přišel jsi na štrejch? Za tu pomoc tenkrát můžeš mít jakoukoliv z mých holek.“

„Ale Charlotte, za tu práci jsi mě a mému parťákovi zaplatila.“

„Tomáši, andílku. Jenom díky tobě jsem neskončila v pekle.“

No, řekl bych, že s tvým způsobem života tě nebe rozhodně nečeká.

„Takže, jak říkám. Kterákoliv z mých dívek ti udělá pomyšlení na účet podniku.“

Smotlacha vytáhne z kapsy zmuchlanou fotku Petry Novákové. „Co třeba tahle?“

Odkud ji zná?! Prozradí mu její náhlá změna výrazu v obličeji. Takže šestý smysl opět nezklamal.

„Ta pro mě nepracuje,“ zakroutí hlavou. „Takže nemůžu sloužit. Ale je moc hezká. Odkud ji znáš?“

Co to na mě hraješ, Charlotte? Přemýšlí, jestli ji skřípnout či nikoliv. Ta ženská něco tají. Jenže co a proč?

„Neznám,“ zakroutí Smotlacha hlavou. „Jen ji hledám.“

„A proč?“

„Někdo si mě na to najal.“

„Kdo?“

„Promiň, lásko, ale ty chováš jako oko v hlavě svoje klienty a já zase svoje.“

„Chápu, cukrouši.“

Smotlacha nakonec dojde k názoru, že z ní informace nebude dál páčit. Prostě to nemá smysl. Akorát by si ji proti sobě popudil a dostal by zbytečně na budku. Gorila u vchodu určitě nebyl jediný hlídací čokl v tomhle domě neřesti. Koneckonců Charlotte není jediná ženská, která tu umí mluvit. Když neprozradí ona, prozradí jiná.

„No, budu muset jít.“

„A opravdu si nechceš štrejchnout?“

„Ne.“ Ačkoliv opak je pravdou.

Pět

Charlotte zvedne z kanape macatou prdel, jakmile se za Mrázem zaklapnou dveře.

Dokolíbá se ke skřínce vedle baru a otevře ji. Naskytne se jí pohled na televizi s dvd přehrávačem a hromadou plastových krabiček.

Celá řada představuje archív s pornonahrávkami, na nichž jsou zachyceny její holky při souložích se zákazníky.

Charlotte nahrávky pořizuje skrytými kamerami v pokojích ze dvou prostých důvodů. Zaprvé, aby mohla zákazníky skřípnout v případě nutnosti a za druhé proto, že jí dělalo dobře se na tyhle filmy koukat. Když už sama nemůže.

Vytáhne dvd s datem 31. listopadu a umístí jej do přehrávače, zapne televizi. S milostným sténáním se objeví obraz dvojice, která si rozdává na posteli. V muži okamžitě pozná starostu města Karla Slaninu a v ženě jednu ze svých pracovnic jménem Lolu alias Petru Novákovou.

Slanina vytáhne ptáka z Loly, vystříká se jí na prsa; šlapka mu mlaskne pusu na jeho dvě brady a sperma a ručníkem si sperma setře.

Lehnou si vedle sebe. Lola mu dráždí klín, on jí zase masíruje prsa. A to tak dlouho, dokud chlap neusne jako dřevo.

Fajn, pomyslí si Charlotte. A co teď?

Odpovědi dostane téměř okamžitě.

Šlapka vyklouzne z postele s kočičí elegancí a přejde ke stolku. Začne se přehrabovat ve starostových věcech. Pravděpodobně hledá peněženku, z níž by čmajzla pár drobných. Charlotte to sice děvčatům zakázala, což ale neznamenalo, že by ji v tomto ohledu poslouchaly. Spíš naopak. Navíc zákazníci si nikdy ničeho nevšimli, ostatně s jejich konty pro ně znamenala tisícovka sem, tisícovka tam jen obyčejné drobné.

V kalhotách ji nic nezaujme. Zato obsah jedné z kapsy kabátu shledá jako velmi zajímavý. Vytáhne cosi kulatého. Snad prsten. Charlotte podrobnosti nezjistí, protože Lola s předmětem odejde mimo místnost.

Charlotte se vybaví vzpomínka na dnešní odpoledne. Do její kanceláře vlítly dvě starostovy gorily. Div ji nenapadli. Zajímala je jediná věc. Kde je Lola?

Autor: Martin Stručovský | karma: 6.52 | přečteno: 389 ×
Poslední články autora