Bestie, první kapitola

Matěj Mlynář, hrdina detektivek Bez duše a Zavátá sněhem, přichází v novém příběhu na pokračování. Bude vycházet v neděli jednou za 14 dnů. 

Matěj Mlynář, hrdina detektivek Bez duše a Zavátá sněhem přichází v příběhu na pokračování.

Matěj Mlynář nikdy neplánoval, že se stane policistou. Když ale jednoho dne zmizí a následně je nalezen mrtev jeho nejlepší kamarád Tibor, osud ho zavane úplně jiným směrem. V touze pohlédnout vrahovi svého přítele jednou do očí se stává policistou. V Bestii ale není ještě vysloužilým vlkem samotářem. Je vlčetem, kterému teče mléko po bradě, a s vyšetřováním zločinů nemá příliš mnoho zkušeností. Zato zápalu ano. A když ho osloví matka dítěte zasažena tragédií, nedokáže jen tak sedět a vyráží pátrat do ulic Jindřichova Hradce, které jsou temnější, než by se mohlo na první pohled zdát.

/1/

Říká se, že v životě každého z nás, jsou určité situace, které ho ovlivní navždycky. U někoho je to odmítnutí od holky, kterou vyzvete k tance. U někoho dalšího je to odchod jednoho z rodičů na hezkou řádku let.

A u mě to byla smrt mýho nejlepšího kamaráda Tibora.

Stalo se to za jednoho horkýho letního dne.

Tibor se tehdy nevrátil od nás domů, po hraní karet a mlsání máminých povidlových buchet.

Pamatuju si, že jsem ho tehdy chtěl doprovodit domů, ale on trval na tom, že půjde sám.

Dodneška lituju, že jsem ho poslechl.

To, co totiž následovalo po tom, se totiž podobalo šílenství.

Obrovská pátrací akce. Spousta příslušníků VB. Rojnice.

Po Tiborovi nebylo najednou ani vidu ani slechu.

Pamatuju si, jak jsem každý ráno čekal před jeho barákem v naději, že z něj vyjde a půjdeme spolu do školy.

Nestalo se to.

Už k tomu nikdy nedošlo.

Dva měsíce po tom, co Tibor zmizel, ho našli v lese.

Zjistilo se, že padl od osidel pedofilovi.

Stal se kořistí dravce, kterýho nikdy nedopadli.

Vrah si běhal po svobodě a já doufal, že jednou dopadnu a dostanu před spravedlnost.

To kvůli tomu jsem se stal policistou.

Chtěl jsem toho hajzla dostat a já doufal, že se mi to podaří jednoho dne. Cítil jsem, že svýmu nejlepšímu kamarádovi tohle dlužím.

„Jsi v pohodě?“

Kremličkův hlas mě vytrhl z přemýšlení.

Podívám se do jeho do hladka oholenýho obličeje.

Přikývnu.

„Cítíš se na to?“

Před necelýma patnácti minutami nás operační poslalo do jednoho z panelových domů na sídlišti Hvězdárna. Oznamovatel nahlásil podezření na probíhající domácí násilí.

Naprosto ideální způsob, jak zapíchnout po celým dni náročnou šichtu.

„Hm?“

„Je to tvoje první větší akce. Je mi jasný, že domlouvat nějakýmu debilovi je jiný kafe než řešit ukradený peněženky.“

„Ne, to je v pohodě. Dám to.“

„Opravdu?“

„Jo,“ zabručel jsem.

Kremlička si mě přeměřil zrakem ostřílenýho policejního matadora.

„Jen jsem se zamyslel.“

„Všechny věci, co nesouvisej s prací, teď ho do prdele.“

Přikývl jsem.

Hlavní teď bylo nic nepodělat.

Nic nepodělat a soustředit se na práci.

Vystoupili jsme z auta a pomalým krokem zamířili k baráku.

Na ulici panoval klid. Zima pomalu přecházela v jaro, což zpívající ptáci dávali pomalu ale jistě znát. Jen na kraťasy to pořád ještě nebylo. Zato na teplou bundu jo.

Barák byl vysokej, šedivej. Na šňůrách některých balkónů se sušilo prádlo. Očima jsem přelétl tabulku se zvonky. Připomínala balení mléčné čokolády. Náš dílek se jménem Dvořáková jsem našel hned.

Zazvonil jsem.

„Jo,“ zachraptěl starý ženský hlas z komunikátorou.

„Tady policie,“ odvětil Kremlička.

„To je dost, že jdete,“ zahudroval komunikátor. Místo dalšího nadávání se ozval bzučák.

Zatáhl jsem za madlo dveří.

Vnitřek paneláku vypadal šíleně. Smrad, posprejovaný stěny.

„Zlatý komunisti,“ ozval se hned Kremlička. „Tenhle bordel by za nich nebyl možnej. Zato dneska máme tu demokracii a tohle svinstvo v barácích je úplně normální.“

Jeho vyznání lásky ke starýmu režimu jsem spolknul s velkou hořkostí. Rozhodl jsem se řídit jeho radou a všechno, co nesouviselo s prací hodit za hlavu.

Ze schránky v chodbě jsem zjistil, že oznamovatelka bydlí ve čtvrtém patře. Nastoupili jsme do výtahu. Respektive do něčeho, co výtah byl ještě tak možná před padesáti lety. Dneska to bylo něco, do čeho byste vlezli jenom opilí anebo ve stavu nejvyšší nutnosti. Nás čekal zákrok proti zločinu, takže se to jako nejvyšší nutnost označit opravdu dalo.

„Všechno poserou,“ nadával Kremlička při pohledu na otlučený stěny výtahu.

Přál jsem si dvě věci: aby držel už konečně hubu a abych měl tuhle šichtu za sebou. Věděl jsem, že až na to dojde, budu se moct zašít do postele a vyspat se. Dvanáct hodin na nohách na mě už začalo projevovat.

Výtah nás vyflusnul a my mohli poděkovat, že jsme to přežili.

Dvořáková už na nás číhala.

Šedivé neumyté vlasy a stará kostkovaná zástěra, kterou snad ukradla ze seriálu Žena za pultem.

„No, to je dost, že jste tady,“ rýpla si.

„Tak co se stalo?“ chtěl vědět Kremlička.

Ani nemusela odpovídat.

Rány a nadávky vycházející z jednoho ze sousedních bytů mluvili za všechno. Buď tam právě bourali stěny anebo tam nějaká ženská právě dostávala slušnou nakládačku.

„Nováková tam žije sama s dítětem. Byl tam klid. Ale od tý doby, co začala chodit s tím gaunerem, tak je tohle na denním pořádku.“

„S jakým gaunerem?“ chtěl jsem vědět.

„Jmenuje se Hrouda. Nepracuje jako většina dnešních břídilů. Jenom chodí k ní. Někdy ožralej. Zmlátí ji. Udělá bordel v baráku a pak vypadne.“

„A to jste nikdy nevolala policii?“ zajímalo mě.

„Ale to víte, že volala.“

„A?“

„Nikdy nic neudělali. Vždycky odjeli a začalo to nanovo.“

Zajímavý. Vypadalo to, jako kdyby se toho chlápka bála udat.

„Měli bychom…“

Už jsem nečekal na Kremličkova moudra.

Zabušil jsem na dveře, která nesla jmenovku Nováková.

Každá rána pěstí mi v ten moment připadala jako úder palicí.

Tři rány.

Ani víc.

A ani míň.

Přesně tolik jich na ty dveře dopadlo.

Otevřela mi ona.

Malá černovláska.

Byla by docela hezká, kdyby nevypadala, jako po setkání s buldozerem. Řasenku měla pod očima rozpitou od slz a na sobě mikinu, která dostala slušně zabrat, jak jí za ní někdo tahal.

„Dobrý den,“ sejmul jsem z hlavy brigadýrku.

„Dobrý.“ Měla problém s mluvením. Ústa měla opuchlé a rozpraskané.

„Co pro vás můžu udělat?“

„Je všechno v pořádku?“

„Nemělo by být?“

„Máme hlášené možné domácí násilí z vašeho bytu.“

„To bude omyl.“

Stál jí za zády. Pupkáč v tílku a košili s napomádovanými vlasy. Hrouda. Ale přezdívka Slizák ho vystihovala ještě nejlépe.

Znervózněla.

V očích měla strach.

Spoustu strachu. Mohla by ho na jarmarku prodávat ve sklenicích místo okurek a zavařenin.

„Tady je všechno v pořádku,“ odpověděla mi.

Nevěřila tomu.

Lhala.

Lhala, protože musela, aby si zachránila kejhák.

„Tak vám nebude vadit, když se podívám dovnitř, že ne?“

Podíval jsem se po Kremličkovi.

Vyser se na to, říkal mi pohledem.

Sráč srabáckej.

Jestli to takhle chodilo při každý kontrole, tak se nedivím, že ta holka vypadá jak boxovací pytel.

„A povolení máte?“ zajímalo Slizáka.

„Pokud nemáte co skrývat, tak mě můžete pustit bez obav dovnitř, ne?“

Bylo vidět, že jsem ho odpovědí dostal.

„Nemáme,“ pustil mě po několika vteřinách váhání dovnitř.

Prošel jsem byt. Bylo to pár místností se základním vybavením. Zdálo se, že žili akorát tak z ruky do huby. Od výplaty k výplatě a na vyskakování neměli. Což ale vyvracelo pár flašek od chlastu, který jsem zahlídl v kuchyni pod stolem.

„Co je tohle?“ ukázal jsem na proražený dveře od kuchyně a rozbitý nádobí.

„Malá nehoda,“ odvětila Nováková. „Stalo se mi to při mytí nádobí.“

„A ty dveře?“ zajímalo mě.

„Nedávno jsme sem něco stěhovali a podařilo se nám je porouchat,“ vysvětlil Slzák.

Jo, jasně.

„Mami,“ ozval se z chodby písklavý hlásek.

Šla k nám dvanáctiletá holka v pyžamu. V rukách třímala plyšového méďu. Nevěděl jsem, kdo z nich je tu smutnější. Máma, která byla pod tlakem domácího násilí? Dcera, která v tom vyrůstala? Anebo méďa bez pravýho oka?

Nováková vzala holku do náruče. Tiskla ji k sobě, jako kdyby se k nim blížily kulky a ona svou dceru chtěla ochránit za cenu vlastního života.

„To je vaše dcera?“

„Jo, to je Dorotka.“

„Ahoj, Dorotko,“ pozdravil jsem jí a z kapsy jsem vytáhl tatranku. Vzala si ji do ruky.

„Tak,“ ozval se Slizák, „přesvědčil jste se, že je všechno v pohodě a teď byste mohl vypadnout.“

Podíval jsem se na Novákovou a Dorotku. Podíval jsem se  na Slizáka.

Chtěl jsem tohohle šmejda přirazit ke zdi a naučit ho slušnýmu chování. Jenže na to musela Nováková něco říct. Jinak jsem měl svázaný ruce.

„Je všechno v pořádku?“

„Ano.“

Přikývl jsem a vyrazil jsem ke dveřím.

Slizák mě z nich vypochodoval s úsměvem na rtech.

Dveře zaklaply.

„Proč ses do toho sral?“ zpražil mě Kremlička, sotva mě uviděl.

„Ta ženská má potíže.“

„A řekla to?“

„Ne.“

„Tak si do prdele nehraj na Bajaju,“ Kremlička si zapálil cigaretu. „Do toho výtahu už nejdu. Dáme to pěšky.“

Sotva jsme se ocitli u schodiště, ozvala se směs ran, řevu a pláče.

Podívali jsme se s Kremličkou na sebe.

„Jdeme.“

„Ale ta ženská má potíže.“

„Jo. A bába Dvořáková určitě zavolá zase nějakou hlídku. Což už naštěstí nebudeme my.“

„Děláš si prdel?“

„Cože?“

„Ten chlap ji mlátí. Teď. Víme to…“

„Jo a půjdeme si hezky po svejch.“

Bylo mi na zvracení.

Otočil jsem se k němu zády.

„Kam to jdeš do prdele?“

„Koupit si noviny asi.“

Rukou jsem sahal po tonfě. Sevřel jsem její rukojeť v ruce jako meč.

„Mlynáři, ne! Ne!“ Řval na mě Kremlička.

Pozdě.

Dveře vylítly z pantů.

Prohnal jsem se bytem jako tornádo.

Nováková ležela na posteli se stáhnutýma teplákama a spodním prádlem. Slizák se skláněl nad ní. Systematicky ji švihal páskem do stehen a zadku, jako kdyby to byl bič.

Otočil se proti mně.

Nezmohl se ani na slovo. Neudělal vůbec nic.

Tonfou jsem mu zlomil pravačku natřikrát. Kosti křupaly. Pásek dopadl na podlahu. Vší silou jsem Slizáka povalil na zem a mlátil ho do obličeje, dokud neztratil vědomí.

Příští část vychází: 17.11. 2019

Přečtete si: Prolog