Bestie, šestá kapitola

12. 01. 2020 6:33:05
Matěj Mlynář, hrdina detektivek Bez duše, Zavátá sněhem a V temnotách přichází v příběhu na pokračování. Bude vycházet v neděli jednou za 14 dnů

Matěj Mlynář, hrdina detektivek Bez duše, Zavátá sněhem a V temnotách přichází v příběhu na pokračování.

Matěj Mlynář nikdy neplánoval, že se stane policistou. Když ale jednoho dne zmizí a následně je nalezen mrtev jeho nejlepší kamarád Tibor, osud ho zavane úplně jiným směrem. V touze pohlédnout vrahovi svého přítele jednou do očí se stává policistou. V Bestii ale není ještě vysloužilým vlkem samotářem. Je vlčetem, kterému teče mléko po bradě, a s vyšetřováním zločinů nemá příliš mnoho zkušeností. Zato zápalu ano. A když ho osloví matka dítěte zasažena tragédií, nedokáže jen tak sedět a vyráží pátrat do ulic Jindřichova Hradce, které jsou temnější, než by se mohlo na první pohled zdát.

Přečtete si

Prolog

První kapitolu
Druhou kapitolu
Třetí kapitolu
Čtvrtou kapitolu
Pátou kapitolu

/6/

Dveře pátý základky nás pohltily jako lví tlama. V prosklený kukani nás zmerčil plešatej školník s modrýma očima. Vletěl k nám. Tvářil se přísně a vážně. „Tak kampak?“ zeptal se.

Vyčaroval jsem k kapsy policejní odznak. Bylo to jako mávnout kouzelným proutkem. Školník se nahrbil a hrdinskej výraz ho v tu ránu přešel.

„Mlynář, kriminálka. Potřeboval bych mluvit s paní učitelkou Mrázkovou. Můžete nás k ní odvést?“

Zatvářil se podezřívavě.

„Je to důležitý,“ dodal jsem.

Je to důležitý a nemám čas na kraviny, tak mě k ní koukej odvést, projelo mi hlavou a já cítil, že začínám být dost netrpělivej.

Odvedl nás k ní. Bylo to ve druhém patře na druhém konci školy. Cestou nás doprovázel hlahol a pohledy dětí. Chápal jsem to. S Romanem jsme nepůsobily jako školní inspektoři. Vylepanej a dlouhovlasej. Naprostý vzory pro dnešní mládež.

Zastavili jsme před dveřmi od kabinetu. Podle jmenovky tu sídlila nejenom Mrázková, ale taky učitelky Doubková a Kalivodová.

Školník na nás pohlédl.

„Díky, dveřníka nám dělat nemusíte,“ vyzval jsem ho, aby se stáhl.

Další pohled.

„Ani mluvčího,“ přidal se Roman.

Školník nám ukázal záda.

„Jsi připravenej?“

To jsem nevěděl. Ale nezbývalo nám nic jinýho, než to zjistit.

Zaklepal jsem, a když se ozvalo vstupte, vstoupili jsme dovnitř.

Spousta nábytku, učebnic, sešitů a jedna ženská po třicítce, opravující za stolem horu domácích úkolů. A podle počtu, co jsem viděl, byla teprve na začátku.

„Co tu děláte? Kdo vás sem pustil?“

„Školník,“ vysvětloval hned Roman.

„Cože?“

„Kriminálka,“ ukázal jsem odznak. Překvapovalo mě, jak moc jednoduchý je takhle lhát o svým služebním poměru. A zároveň mi přišlo naprosto přirozený vydávat se za člověka z kriminálky.

Učitelka zkoprněla. Vypadalo to, že počítá do deseti a pak zase promluvila. „Vy jste tu kvůli Rosťovi?“

Vykročila k nám a vlnila přitom boky ladně jako labuť.

Přikývl jsem. „Jste paní učitelka Mrázková?“

„Jo. Jsem jeho třídní... co se stalo? Už něco víte? Dneska mi volala jeho mamka a byla strašně moc vyplašená. Prý se nevrátil domů.“

„To je pravda. Začali jsme po něm pátrat.“

„Ráda vám pomůžu, pokud to bude v mých silách.“

„To budeme moc rádi,“ ozval se Roman.

„Co nám můžete o Rosťovi říct?“

„Je spíš tichý. Hodně čte, ale sport mu nic neříká. Učí se dobře, ale moc nevybočuje od ostatních. Prostě takový normální kluk.“

„Takže nemá žádné kamarády?“ sevřel jsem v kapse bundy papír se jmény.

„Petra Votápku a Kamila Masaříka. Docela se spolu kamarádí.“

Přesně jak stálo na seznamu.

„A co docházka?“ zajímalo Romana. „Nemá vysokou absenci?“

„Ne, po téhle stránce je všechno v nejlepším pořádku.“

„Kdy jste ho viděla naposledy?“

„Včera na obědě kolem jedné hodiny.“

„Měl pak ještě nějakou výuku?“ položil jí Roman další otázku.

„Ne. Po obědě šel domů.“

„A co šikana?“ zeptal jsem se.

Bylo to, jako kdybych se jí dotkl žhavým koncem kovu.

„Něco takového můžu vyloučit, to se na naší škole neděje.“

„Opravdu? Opravdu neměl Rosťa nějaký problém s některým ze spolužáků?“

„Ne. Připouštím, kluci se občas pošťuchují. Ale šikanou bych to opravdu nenazývala. Kteří kluci si občas nevjedou do vlasů?“

Vjíždění do vlasů jsem zažil. Několikrát. Nadávky. Ubližování. Zesměšňování. Moje vlastní zkušenost nemluvila o pošťuchování mezi klukama, ale o šikaně jak Brno. Ale svěřovat se jí s tím jsem se fakt nehodlal.

„Můžu s těmi kluky mluvit?“ zeptal jsem se.

„Je vám jasné, že u toho musím být?“

„Proč?“

„Protože to takhle je v pravidlech. Nezletilého nesmíte vyslýchat bez přítomnosti zákonného zástupce nebo učitele.“

Do prdele, to ale byly blbý kecy.

Jenže mi bylo jasný, že tahle učitelka nezvedne zadek a neodporoučí se do jinýho kabinetu na kafe a drby. Tý to čouhalo z očí.

Povzdechl jsem si. „Tak je prosím přiveďte.“

Přivedla je a dopadlo to přesně tak, jak jsem si myslel.

Kromě obvyklých frází mi řekli akorát velký nic. Takže jsem jim poděkoval a učitelka je poslala zpátky do třídy.

Vyrazili jsme ven.

Akorát zvonilo na přestávku.

U šaten jsme narazili na Masaříka s Votápkou.

Od dvou kluků, co byli o hlavu vyšší než oni, dostávali slušnou nakládačku.

Vybavila se mi slova paní učitelky. Musel jsem se ušklíbnout. Jestli tohle bylo obyčejný klukovský pošťuchování, pak já byl Jack Nicholson v Chinatownu.

„To by snad stačilo, ne?“ ozval jsem se.

Šikanisti se na mě podívali.

Byli uhrovatí. Vlasy upravené na číro a džínové vesty propíchané svíracími špendlíky, jako kdyby se jednalo o wodoo panenky. A tvářili se drsně. Na rozdíl od Masaříka a Votápky, kteří byli k smrti vyplašení.

„Vypadněte,“ zavrčel jsem na ně. „Ale rychle.“

Vypadali, že si nedají říct.

Vytasil jsem odznak.

Zabral.

Chlapečci vzali nohy na ramena.

„Děkujeme.“

Přeměřil jsem si oba studenty očima.

Měl jsem z nich zase ten samý pocit.

Zase ten samý pocit toho, že mi chtějí něco říct, ale úplně sek tomu nemůžou rozhoupat.

„Hele, jestli víte něco o Rosťovi, tak ven s tím. Teď jsme tu sami.“

Kluci se na sebe podívali. A podívali se po okolí.

„Do prdele,“ vydechl jsem. „Tohle není žádná sranda. Tomu klukovi může jít teď o život. Tak už to vyklopte, jestli něco víte.“

„Nechceme, aby se Rosťa dostal do maléru,“ začal Masařík.

„Kluci, nemyslíte si, že teď je hlavní vašeho kamaráda najít,“ ozval se Roman.

„No tak,“ vyzval jsem je.

Podívali se na sebe, jako kdyby se vzájemně ujišťovali, že do toho fakt půjdou.

„Nevíme, jestli to s tím nějak souvisí,“ začal Masařík.

„Ale tušíte, že by mohlo,“ navyklával jsem je dál.

Přikývli.

„Jak jste se před tím ptal, jestli víme, co dělal, když jsme zapíchli školu,“ začal Votápka.

Přikývl.

„Tak to fakt nevíme, dodal Masařík. „Sebral se a odešel po školy. Už jsme ho pak neviděli.“

„Fajn. To už jste říkali. Ale co teda dělal? Co si myslíte, že stojí za jeho zmizením?“ naléhal jsem na ně.

„Rosťa... on prodával...“ vypadlo z Votápky.

„Co?“ zarazil se Roman, ale já už odpověď tušil.

„Perník,“ odvětil Masařík. „Prodával perník.“

„Ty vole,“ vydechl Roman.

„Pro koho?“ zajímalo mě. Ale nepřekvapilo. Najednou to totiž dost dobře vysvětlovalo ty prachy a game boye.

„Pro Žita,“ odpověděl Votápka.

„Jak to víte, tak jistě?“ zajímalo Romana.

„Jo. My... párkrát jsme ho zahlídli, jak prodává. I s tím Žitem jsme ho viděli,“ odvětil Masařík. Myslíme si, že mu ublížil Žito.“

„Proč by to dělal?“ chtěl jsem vědět.

„Je to pár dnů do zadu... v šatně před tělákem jsme viděli, že má na těle modřiny. Nechtěl nám nic říct, ale bylo nám jasný, že to má od něj. Že se asi něco dost podělalo.“

„Mohl se někde uhodit. Mohl dostat výprask,“ navrhoval jsem další varianty.

„To ne,“ namítl Votápka. „Pár dnů nebyl ve škole.“

„Nebyl ve škole?“ podivil jsem se. „A to nikomu nebylo divný?“

„Ne. Napsal si omluvenku a my ho kryli. Doma tvrdil, že jedem na pár dnů na školní výlet. Jeho máma to nekontrolovala.“

„Ty vole.“

Zdálo se, že Hrdličková si hrála na starostlivou matku, ale ve skutečnosti na něj slušně dlabala.

„A kde byl?“

„To my nevíme. Nic nevysvětloval. Prostě takhle párkrát...“ začal Votápka.

„Párkrát? To nebylo poprvý?“

„Nebylo.“

Zdálo se, že ten kluk v tom uměl docela slušně chodit. A mně se to nelíbilo, protože se to teď zamotalo víc, než bylo milý a dost jsem se bál toho, co mě čeká na dně tohohle bahna, který začínalo být pořádně hnusný a smradlavý.

Byla mi jasná jedna věc. Jakmile v tom byly drogy, tak to vedlo do pořádnejch sraček. A já se fakt netěšil na to, až se v nich začnu koupat.

Příští část vychází 26.1.

Autor: Martin Stručovský | neděle 12.1.2020 6:33 | karma článku: 8.54 | přečteno: 210x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Kultura

Dita Jarošová

Uchazečky konkurzu na ředitelku /povídka/

Všechny tři postupně hledaly kongresovou místnost, až skoro bez toho "s", dveře měla čísla, která však v pozvánce nestála. A tak trochu zoufale korzují po chodbách bez informačních cedulí odchytávají všemožné i domnělé úředníky .

28.3.2024 v 9:45 | Karma článku: 8.39 | Přečteno: 256 | Diskuse

Dita Jarošová

Burešův Maelström ?

Všichni máme v paměti telefonní aplikaci Bez Andreje. Funguje dosud? Kupujete anebo využili jste ji někdy v minulosti? Už její pouhý výskyt nám v podstatě oznamuje, že bude přetěžké vyhnout se výrobkům právě z této stáje...

27.3.2024 v 9:50 | Karma článku: 11.60 | Přečteno: 314 | Diskuse

Richard Mandelík

Jeden podařený slavnostní koncert k roku české hudby

Koncert až na dvě zajímavé výjimky vokální a celý věnovaný památce české skladatelky Slávy Vorlové (1894—1973)), tudíž dnes užito jen její hudby a občas i textů.

25.3.2024 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 47 | Diskuse

Ladislav Kolačkovský

Rytíři Sacher-Masochové v Praze, c. a k. úředníci a milostné vášně

Na Olšanských hřbitovech je hrobka rytířů Krticzků von Jaden. A tam odpočívá i vlastní sestra slavného Sachera-Masocha, díky němuž vzniklo slovo masochismus. Barbara von Sacher. O rodu rytířů Sacher-Masoch a Krticzků.

24.3.2024 v 19:47 | Karma článku: 18.06 | Přečteno: 347 | Diskuse

Pavel Král

Spravedlnost

Po přečtení tohoto příběhu bych mohl jen poznamenat, že spravedlnost je v Božích rukou. A tím by bylo celé téma vyčerpáno. Ale já bych rád spolu s vámi uvažoval o potřebě spravedlnosti v širších souvislostech. A k tomu bych rád...

24.3.2024 v 13:00 | Karma článku: 4.43 | Přečteno: 117 | Diskuse
Počet článků 34 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 484

Knižní recenzent, šéfredaktor deníku Sarden. Autor detektivek Bez duše a Zavátá sněhem

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...