Nevinná krev - Prolog

„Bude se tam setkávat divá sběř s hyenami a běsové budou na sebe pokřikovat. Bude si tam hovět upír a najde si odpočinek.“

(Izajáš 34:14)

Prolog  

„Osm set korun to bude.“

Paní Borůvková položí do nákupního košíku poslední nakoupené zboží. Podívá se po obou dcerách, které u košíku postávají jako solné sloupy.

„Jistě.“ Z peněženky vytáhne požadovanou sumu a předloží ji prodavačce.

„Ještě vám dám…“

„To je dobré.“

„Ale…“

„To je opravdu v pořádku,“ odvětí podrážděným hlasem. Dneska toho má už opravdu dost. Napřed celodenní kolotoč ve firmě kvůli nové zakázce. Pak vyzvednutí mladší dcery z kroužku a návštěva ředitele kvůli maléru té starší. Paní Borůvková netouží se deset minut před zavíračkou dohadovat s nějakou krávou kvůli blbé padesáti koruně. Přeje si, dát děti spát a ponořit se do vany s horkou vodou. A nejlépe se skleničkou červeného a 50 odstíny šedi. Když už nemá skutečnýho chlapa, musí si to udělat alespoň sama při čtení o úžasném panu Greyovi.

„Markéto, Hanino,“ pobídne dcery a s naplněným vozíkem zamíří do podzemních garaží.

„Mami, já se tu bojím,“ špitne Hanina. „Co když přijde strašidlo a sežere nás?“

„Ale, andílku. Strašidla přece neexistují.“

„Pch. To by ses divila.“

„Markéto,“ zpraží dceru pohledem. „Nevykládej nesmysly.“

„Nevykládám nesmysly.“

Paní Borůvková v duchu napočítá do desíti, přesně jak jí to radili v poradně. Nakonec to hodí za hlavu. Markétě je patnáct, je citlivá a zažívá hodně změn, což se odráží na jejím černém oblečení a náušnici v nose, kvůli které otravovala tak dlouho, až paní Borůvkové ruply nervy a povolila jí to. Co slyšela, tak emo bylo v módě dost dlouho a dcera prostě nechtěla vybočit z řady.

Otevře kufr a začne do něj naskládat nákup. Strašidla neexistují, ale podzemní garáž nepůsobí vůbec sympaticky. V prostoru hvízdá meluzína, stropní světla kašlou tak slabě, jako kdyby měla každou chvíli pojít.

„Koho pak to tu máme?“ ozve se jí za zády vychlastaný hlas.

„Večeři,“ odpoví hlas další.

Kráčí k ní dvojice výrostků v kapsáčích, jimž hlavy zakrývají kapuce. 

„Zalezte, holky!“

„Jen zůstaňte, kde jste. My vám neublížíme.“

„Neublížíme. Máme rádi malý holčičky.“

„Moc rádi.“

Paní Borůvková ztuhne na místě. Těká očima zprava doleva, v naději, že spatří zachránce v zářivé zbroji. Jenže nikde žádného nevidí.

Jak typické. Když potřebuje chlapa, nikdy není žádný po ruce. Její bývalý manžel teď nejspíš píchá asistentku někde na Barbadosu. A ochranka, pokud tu nějaká je, se nejspíš cpe v kanclu hamburgery s 30% slevou.

Oba muži mají bledou, až sinalou tvář. Táhne z nich zápach splašků a příšerná zima.

„Bože,“ vydechne Markéta. „To jsou upíři.“

„Co to…“

„Máš chytrou holku.“ Mužům se podivně svraští obličeje a prodlouží špičáky.

„Ale Bůh vám nepomůže,“ doplní druhý.

„Ne! Ale tohle jo.“ Markéta se ožene růžencem s velkým křížem na konci a upíra přetáhne po obličeji.

Ozve se hlasité syčení, doprovázený řevem upíra. Netvor se chytne za obličej, na němž vyrašily rozsáhlé popáleniny.

„Ty čubko!“ Druhý upír ji srazí k zemi ranou pěstí.

Markéta se rozplácne na podlaze a zaúpí.

Paní Borůvková propukne v pláč a pomočí se.

„Můj ksicht! Zabij tu čubku, Leo!“

„S radostí, Hermane.“

Herman chytne Markétu pod krkem a vyzdvihne nad zem. „Rozluč se se životem.“

„Proč to nezkusíš s někým sobě rovným?“ ozve se najednou.

Celé procesí se obrátí za hlasem. V rohu stojí muž s rozpálenou cigaretou v puse. Spíš než jako bojovník, vypadá jako někdo, kdo si vyrazil do tanečních nebo do hodně drahého podniku. Tmavé vlasy má ostříhané na krátko, tělo zahalené v černých kalhotách a saku.

„A ty jsi kurva kdo? Humprey Bogart?“

„Ne.“ Cizinec má hlas jako Tom Waits po padesátce. Jen s ním neumí tak úžasně zpívat.

Típne cigaretu a vyrazí vampýrům vstříc.

Markéta dopadne na podlahu, přitiskne se k matce a sestře.

Leo zaútočí na cizince ze zadu, Herman zprava. Pokusí se ho sevřít do kleští, jenže se jim vyškubne jako had.

„Jsem vaše zkáza.“

Cizinec hrábne do vnitřní kapsy, v ruce najednou drží špičatý kůl.

Upíři na sebe vrhnou vyděšené pohledy. Teď už ví, že proti nim nestojí žádný kmán.

Cizinec kolík roztočí mezi prsty a vrazí ho upírovi do hrudi až po konec.

Hermana při pohledu na prach přejde chuť na krev. Raději věčný život, než kolík do hrudi.

„Copak? Ty nás opouštíš?“

Hermanovi zkříží cestu další muž. Na rozdíl od toho s kolíkem, nevypadá tak elegantně. Dlouhé havraní vlasy, zarostlá tvář. Místo obleku a lakýrek dlouhý kožený kabát, džíny a kanady. Jedinými dvěma výraznými prvky jsou na něm masivní stříbrný kříž na krku a meč s křížovou záštitou v pravačce.

Upír proti němu vyrazí. Je to výraz čirého zoufalství, touhy dostat se na svobodu.

Dlouhovlasý máchne mečem, doprovázený svištěním. Rozsekne Hermana, jako kdyby byl bageta.

Paní Borůvková a její dcery při pohledu na rozpadajícího se upíra znovu zařvou.

„Kde jsi byl takovou dobu, Tome?“ zeptá se na pomádovaný.

„Nemohl jsem najít místo k zaparkování, Bartoloměji."

„Jste v pořádku?“ Obrátí se Bartoloměj na rodinu.

Paní Borůvková se stále krčí u auta. Děti na ní visí jako klíšťata. Ani smrt upírů je neuklidnila.

Tomáš si pomyslí, že to je nejspíš kvůli meči, který ještě stále drží v ruce. Zasune jej zpět do pochvy, schované pod kabátem.

„Já… já jsem se počůrala,“ dostane ze sebe paní Borůvková za mohutného vzlykání.

„To bude v pořádku,“ uklidňuje ji Bartoloměj.

Tomáš si zapálí cigaretu. „Jasně, to je úplně normální. I psi chčijou na zem. Tak proč by nemohli lidi.“

Paní Borůvková se rozbrečí ještě víc.

„Tomáši!“

„No jo, no jo. Mimochodem, holka, to s tím růžencem bylo vážně super. Jestli chceš, můžu tě ukázat svoji sbírku kůlů. Mám jich fakt hodně.“

***

Kapky deště vytrvale bubnují do vitríny obchodu s magickými potřebami. Jakub Smutný, stojící za pokladnou, poslouchá, jak voda stéká ze střechy a o kousek dál ji zuřivě chlemtají kanály.

Hodiny ukazují osmou večer. A to znamená zavírací dobu. Čas zavřít kasu, zhasnout světla a zamknout.

Už se vážně těší domů. Ne, že by zákazníků bylo dnes nějak hodně. Spíš naopak. Lidi jako by se všemi těmi počítači, videohrami a dalšími hloupostmi ztráceli zájem o všechno magické. Přitom před několika desítkami let…

Jenže to bývalo v době, kdy byl mladý jako jelen v říji a skákal jako kamzík. Teď už je starý a unavený.

Odváže si motýlka, kterého k srdci nenávidí. Škrtí ho. A být to na něm, tak ho nenosí. Jenže jeho drahá žena Aurelie mu každé ráno připomíná, ať si ho vezme. Prý: „Musíš dělat na zákazníky co nejlepší dojem.“

Samozřejmě, že po každém příchodu do krámu chce ze všeho nejdřív motýlka sundat. Jenže pak si pomyslí, že ho manželka sleduje pomocí nějakého kouzla a na krku ho vždycky nechá.

Zvonek nad dveřmi dvakrát zacinká, dovnitř pronikne příval studeného vzduchu.

„Máme zavřeno. Přijďte, prosím zítra.“

Dveře zaklapnou.

Jakub Smutný zaslechne klepot dámských podpatků. „Povídám, že máme zavřeno.“ Pozdvihne obličej. Stojí před ním žena v kalhotách, topu a dlouhém černém plášti. Vlasy má černé jako noc, rty připomínají čerstvou krev. Ovšem nejvíc pozornosti poutají její oči. Jako kdyby nepatřili člověku, ale nějaké dravé šelmě.

Jenže Jakub je nevidí poprvé v životě.

„Čtyřicet osm let, čaroději,“ odpoví žena. „Když sem vpadli rusové.“

Jakub to vidí před očima, jako kdyby se to stalo včera. Invaze, panika. Zavolali ho, aby šel pomoct chránit Velkou knihovnu před čaroději ze Stalingradu. Nestačil se s ní ani rozloučit.

„Vzpomínám si. Vypadáš pořád stejně, Roxano.“

„Takoví jako já nestárnou.“

„Na rozdíl od nás. Ale ty jsi určitě nepřišla vzpomínat na staré časy.“

„Máš pravdu, Jakube. Chci ten artefakt.“

„Mám tu plno artefaktů, Roxano. Pokud sis nevšimla, jsi v obchodě s magickými potřebami.“

Roxana rytmicky zaklepe prsty na desku pultu. Jakubovi neujdou její dlouhé, ostré nehty nalakované na rudo.

Rudá. Jakub se na okamžik vrátí do doby před čtyřiceti osmi lety. Invaze, panika. Zavolali ho, aby šel pomoct chránit Velkou knihovnu před čaroději ze Stalingradu. Nestačil se s ní ani rozloučit.

Podrbe se na hlavě, na níž mu zbývá jen pár stříbrných vlasů. „Nějak si nemůžu vzpomenout. To víš, jsem už starý.“

„Nehraj si se mnou, Jakube. Nechci tě zabít, ale když mi nedáš jinou možnost, udělám to. A pak se ti stejně pohrabu v paměti.“

„Kdybys mě chtěla zabít, nevybavovala by ses se mnou.“

„Neudělala jsem to kvůli starým časům. Ale ty mi nedáváš na výběr.“

Jakub už nestihne zareagovat. Roxana máchne dlaní, prsty se na okamžik změní drápy. Dotknou se Jakubova krku a projdou jím, jako máslem.

Jakub sklouzne na podlahu. Krev vytvoří na podlaze malou louži.

„Promiň, starouši.“

Skloní se k němu, pravou dlaň přiloží k hlavě. Uložiště artefaktu zjistí během chvilky.

„Nikdy jsi nebyl moc nápaditý starouši,“ povzdechne si.

Otevře spodní šuplík, instalovaný v pultu. Vyhází z něj všechny krámy, až se dostane ke dnu. Jak jinak, je falešné.

Vyrve desku a spatří to, pro co přišla. Malý bronzový prsten bez jakéhokoliv zdobení. Vytáhne ho ven a schová do kapsy.  

Vyrazí do nočních ulic.