Uprchlík - 01: V nesprávný čas na nesprávném místě

První kapitola dobrodružného fantasy románu na pokračování, v němž se musí sympatický lump změnit v hrdinu a pobít při tom spousty odporných soků, aby si získal na zpět vlastní čest a očistil své jméno...

Některé domy bývá lehčí vykrást, než jiné.

Všechno je buď otázka dobrého zámku, který jak my zloději říkáme, rozlousknete snadno, nebo správného načasování.  A můžu vám říct, že ta druhá možnost je úplně nejlepší, protože to pak můžete pracovat v klidu a ničím nerušeni, takže je pak úplně jedno, zda se zámek při otevírání trochu cuká. A čím jsem byl starší a zkušenější, tím jsem měl druhou možnost raději.

Před pár lety jsem miloval ten adrenalin a potící se zadek strachem z toho, že se majitel či majitelka probudí ze sladkého spánku a načapají mě při práci. Jistě, možnost číslo dvě obnášela risiko předčasného návratu a přistižení při činu, ale… to se mi opravdu stávalo málo kdy.

Časem jsem si vypěstoval u své práce určité zvyky, které se staly pevnější než železná košile a pomáhaly mi takovým situacím předcházet.

Jedním z nich byl, si před každou vloupačkou řádně očíhnout člověka, kterého mám okrást a zjistit nejvhodnější okamžik pro loupež.

Mou aktuální obětí byl bohatý mladík, typický playboy, s tatíčkem továrníkem za zadkem, který si potrpěl na drahé jídlo, pití, šaty, společnost krásných dam a shodou okolností i na obrazy nahotinek. O jeden z těchto obrazů, pojmenovaný Dívka s perlou, projevil zájem můj současný zaměstnavatel, který si mě najal přes pana Milka, jenž mi dohazoval tyhle milionové kšefty.

I dnešní akce byla naplánována tak, aby kolečka nedrhla. Využil jsem Orsonowy (jak se playboy jmenoval) slabosti pro krásné ženy a před pár dny jsem poslal Lukrecii – lehkou holku s chováním hradní dámy do lokálu, který často navštěvoval, aby ho sbalila, respektive se nechala sbalit, jak si myslel.

Rybička se chytla na udičku rychleji, než bych čekal a dle mého tušení mu jedno dostaveníčko nestačilo a zatoužil si dát nášup.

Tento dnešní nášup jsem využil k vykonání práce, která mi měla vynést padesát tisíc, což byla suma velice přívětivá a když jsem o tom tak přemýšlel, tak jsem si ty peníze vůbec nezasloužil, protože to bylo velmi jednoduché.

Jednak byl zámek na takový barák zatraceně nespolehlivým kusem šrotu, který frčel asi tak před dvaceti lety, za druhé pak – uloupit obraz, byla dneska otázka pěti minut.

Mám v živé paměti, jak jsme museli kdysi obrazy krást i  s rámem. Což byla práce nepohodlná a hlavně o držku, protože i když se kořist přikryla kusem hadru, pořád zde bylo risiko, že se odněkud vynoří chodník šlapající le flic, který má oko vycvičené na všechny podivně vyhlížející ptáčky.

Dneska ovšem byla situace jiná a nutno říct, že o dost lehčí. Existoval totiž nový speciální druh nože, který vyrobili elfové. Ten byl vytvořen z kusu žraločího zubu a rozřízl přesně a bez problémů naprosto cokoliv.

Například plátno.

A přesně s tímto nožem v ruce jsem se právě skláněl nad obrazem jako nějaký úchyl a odděloval nahotinku od pozadí.

Musel jsem postupovat zatraceně pomalu. V pokoji, který se nacházel v horním patře a sloužil Orsonowi jako pracovna, panuje tma jako v pytli a musím se tak spolehnout pouze na vlastní paměť (dům jsem navštívil inkognito před pár dny) a pouliční lampy, což sebou přinášelo velké obtíže, kvůli nimž mi práce dneska trvala o mnoho déle, než bylo u mne obvyklé. Navíc v rukavicích, nezbytných pro tenhle kšeft, se pracovalo zatraceně blbě.

Srdce mi divoce buší, na čele se tvoří kapičky potu, které v pauzách stírám. Slečinka musí dorazit naprosto neporušená.

Pokud by se s ní něco stalo, můžu na peníze rovnou zapomenout a obraz si strčit za klobouk, podobně jako myslivec v té známé písničce.

Poslední strana. Půl hodiny v čudu. Rychlost byla u mého řemesla zatraceně důležitá, ale co naplat, když jsou tak idiotské podmínky… doufám, že Orson má dneska náladu na sex. Z informací o něm vím, že si někdy dopřává se ženou i tři dlouhá dostaveníčka po sobě.

Třesk! Polekaně sebou trhnu, až mi nástroj skoro vypadne z ruky. Ztuhnu jako poleva na narozeninovém dortu. Pomalu ani nedýchám, jen slyším, jak moje srdce dělá buch, buch, buch.

Kruci, to přece ještě není on. Nemůže… Neodvažuju se ani pohnout.

Přemýšlím.

Pokud to správně počítám, je pryč asi čtyřicet minut. Ano, to souhlasí, potvrdím si  to a pomalu se zadívám na kapesní hodinky. Půl jedenácté večer je pomalu pryč.

Takže to přece…

Mňau! Dovnitř stoupí příčina rozruchu.

„Kočka blbá,“ oddechnu si.

Zároveň si vynadám v duchu, že jsem na něco takového vůbec zapomněl.

Zakručí mi v břiše. Pořádně hlasitě. Bože, až odtud vypadnu, pořádně se najím. A taky se napiju a určitě si dopřeju chvilku s lulkou.

Anebo bych si mohl zajít do nevěstince. S ženskou už jsem nebyl pěkně dlouho a lidi by si mohli začít myslet, že jsem se dal k flanďákům.

Hotovo! S úlevou odložím nůž a setřu si opět pot z čela. Pak plátno velice opatrně stočím do rule a tu schovám do připraveného dřevěného tubusu s víkem na číselný zámek. Na cestě k příjemci mě mohla potkat celá řada problémů a pokud by se stalo, že bych přišel o zboží, nerad bych, aby se do schránky vlámal někdo nepovolaný.

Pokud šlo o dřevo, to pocházelo z tajemného magického stromu, který pěstovali elfové a mělo jednu obrovskou výhodu: bylo nezničitelné. A to myslím doopravdy. Člověk proti tomu mohl jít se železem, ohněm, kulkou nebo i střelným prachem a ta nádoba stejně nepovolila.

Taky byla pěkně drahá a pokud bych ji ztratil… jaj to by byl malér a když si vzpomenu na to, jakým způsobem jsem na ni vydělal, tak mě pořád ještě pálí zadek od dračího ohně.

Zaklapnu tubus a hodím si ho přes rameno. Pak se zachovám velice drze a rám vrátím zpět na jeho místo. Nůž schovám do rukávu a vyjdu ven.

Kráčím od vily směrem dolů. Pomalu a nerušeně. Každý policajt by mě mohl hodit do jednoho pytle s ostatními bezúhonnými občany, kteří si dopřávají před spánkem menší procházku. Abych víc potvrdil svou roli, zapálím si cigaretu.

Potáhnu vanilkou vonící tabák a pak vypustím do vzduchu malá kolečka páry.

Takhle si to štráduji až dolů k parku, jímž se chystám si zkrátit cestu. Normální člověk, kterým mám samozřejmě na mysli poctivého občana, by si přes něj takhle pozdě v životě netroufl.

Uslyším dusot kopyt, ohlédnu se a spatřím jezdce na statném oři. Už podle toho, jak na něm sedí, zjistím, že je pěkně zřízený.

Zvíře, které je splavené jako po dlouhé jízdě bez jediné přestávky, zastaví u mě a jezdce mi shodí k nohám. Pak se vzepne na zadní a uteče.

Muž je tak o deset let starší, než já. Tvář obalenou černým vousem se stříbrnými nitkami. Hlavu zakrytou kloboukem, jaký nosívají rytíři z Inglandu, zvaní mušketýři.

Že by se mohlo jednat o příslušníka tohoto řádu, potvrzuje i kord u pasu.

Co teď, kruci?

„Pomoc,“ zachrčí.

Z rány po kulce, která je v hrudi, stříká krev, jak ze zastřeleného prasete a bílá košile rychle mění barvu.

Pohledem přejíždím z chlápka na dveře od parku a obráceně. Je to cizí muž, nikdy jsem ho neviděl, honí se mi hlavou. Máš tu rozdělanou práci, přidává se další myšlenka.

A pak se ve mně něco pohne. Ohnu se k němu a přitlačím mu kapesník k hrudi.

„Co se vám stalo?“

Kapesník vypadá během několika vteřin jako dámská vložka.

„…úkol… dokumenty… musí… k,“ zachrčí a vyplivne mi do obličeje krev.

„Kurva,“ roztrhnu mu košili a kus jí přitlačím na ránu. „Musíte do špitálu, tady vám bohužel nepomůžu…“

Výsledek je úplně stejný.

Rozhlížím se, zda tu není někdo, koho bychom  Jsme tu ale úplně sami.

„Brašna,“ zachrčí a dá ruku stranou.

Jako kdyby mu bylo jedno, že vykrvácí.

Vytáhnu záznamový křišťál ve tvaru malého jehlanu.

Podám mu ho, ale vrátí mi ho zpět.

„Darcy… král… nebezpečí. Musíte…“

Vydechne naposled.

V tu samou opět zaslechnu dusot koňských kopyt. Tentokrát spatřím desetičlennou jízdu po zuby ozbrojených chlápků.

Je mi jasné, že tohle určitě nebude přátelský popovídání.

MS