Matěj Mlynář, hrdina detektivek Bez duše a Zavátá sněhem přichází v příběhu na pokračování. Bude vycházet v neděli jednou za 14 dnů
Matěj Mlynář, hrdina detektivek Bez duše a Zavátá sněhem přichází v příběhu na pokračování.
Matěj Mlynář nikdy neplánoval, že se stane policistou. Když ale jednoho dne zmizí a následně je nalezen mrtev jeho nejlepší kamarád Tibor, osud ho zavane úplně jiným směrem. V touze pohlédnout vrahovi svého přítele jednou do očí se stává policistou. V Bestii ale není ještě vysloužilým vlkem samotářem. Je vlčetem, kterému teče mléko po bradě, a s vyšetřováním zločinů nemá příliš mnoho zkušeností. Zato zápalu ano. A když ho osloví matka dítěte zasažena tragédií, nedokáže jen tak sedět a vyráží pátrat do ulic Jindřichova Hradce, které jsou temnější, než by se mohlo na první pohled zdát.
Přečtete si
Prolog
První kapitolu
Druhou kapitolu
/3/
Ze spánku mě vytrhl sen.
Noční můra, která se zdála být reálnější, než by bylo člověku milé.
Pokusil jsem si ho vybavit.
Viděl jsem Tibora. Zoufalé oči plné bolesti na mě hleděly z temnoty. Prosil o pomoc a natahoval ke mně ruce. Pokusil jsem se mu pomoct.
Marně.
Najednou se z temnoty za ním někdo objevil a ten někdo mu přes obličej přehodil pytel. Ozval se šílený smích.
Ale něco bylo tentokrát přece jen jinak.
Tentokrát jsem viděl jeho obličej.
Viděl jsem obličej toho, kdo Tiborovi ubližoval.
Vypadal jako čert s očima zalitýma krví.
A mně to nahánělo hrůzu.
Pak nastala tma a já se probudil.
Nahmatal jsem vypínač lampičky.
Rozsvítil jsem.
Z hodinek odložených na nočním stolku jsem zjistil, že jsou tři hodiny v noci.
„Do hajzlu,“ promnul jsem si oči.
Ze zkušenosti jsem věděl, že teď už neusnu.
A vlastně jsem nechtěl.
Tenhle sen se mi zdál už víc jak deset let.
A pokaždé to bylo stejné.
Tibor prosící o pomoc.
Já snažící se mu ji poskytnout.
A pak ten chlap se šíleným smíchem.
Jen tentokrát to bylo jiné.
Jen tentokrát jsem viděl konkrétní obličej.
Napil jsem se vody.
Na mysl se vedral průser se Slizákem.
Na jednu stranu jsem byl rád, že jsem to tomu šmejdovi nandal. Ale na druhou stranu se mě držel strach jako klíště. Přisál se ke mně a sál mě. Víc a víc jsem si uvědomoval, že v sázce není jenom práce, kterou jsem začínal mít rád. V sázce byla totiž hlavně možnost dopadnout hajzla, který Tiborovi tenkrát ublížil. Hajzla, který nám všem obrátil život vzhůru nohama. Nedokázal jsem si představit, jak bych tohle mohl bez policejního odznaku dokázat.
Pokud mě vykopnou do sboru, je všechno ztracený.
Z přemýšlení mě vytrhlo klepání na dveře.
Máma schovaná v županu zaplula do pokoje. „Nemůžeš spát?“
Zakroutil jsem hlavou.
„Zase Tibor?“
„Jako vždycky.“
Objala mě.
„Myslíš si, že mě to někdy přejde?“
„Jo.“
Podíval jsem se na ni.
„Až dopadneš toho člověka, co mu to udělal.“
„Pochybuju, že po tom, co se stalo, mě nechají aspoň vybírat pokuty ze vysokou rychlost.“
Pohladila mě po tří milimetrový sestřihu. „Všechno dobře dopadne.“ Líbla mě na čelo. „Teď ale nepřemýšlej a zkus se ještě vyspat.“
Zbytek noci nebyl o moc lepší.
Ještě se mi podařilo usnout, ale spočítal bych to možná tak na slabý tři hoďky. Když už jsem věděl, že nemá smysl trávit čas v posteli, natáhl jsem si tepláky, mikinu a boty a vyrazil jsem ven zaběhat si.
Po hodině jsem se vrátil domů, abych se vysprchoval a připravil snídani.
Máma se mi za smažený vajíčka a horký kafe odměnila milým úsměvem, kterej dával tušit, že tenhle den by nemusel být tak špatnej.
„Co máš dneska v plánu?“ zeptala se máma.
„Ani nevím.“
„Nechceš jít za mnou do knihkupectví?“
„Myslím si, že si vorazím. Trochu provětrám hlavu. V práci to bylo náročný. Vlastně mi tohle volno přijde vhod.“
„To je ono. Hlavní je hledat na všem něco pozitivního.“
Věděl jsem, že má pravdu. Šlo o to, nepropadat skepsi.
Zazvonil zvonek.
„Dojdu tam,“ nabídl jsem se.
Na prahu stál dlouhovlasej vousatej chlápek v džínech a kožený bundě.
„Čau, Romane.“
Vypadal unaveně a smutně.
„Matěji,“ vydýchal se.
„Co se stalo?“
„Dítě,“ vykoktal ze sebe. „V Hradci se ztratilo dítě.“
Chvíli jsem na něj zůstal vyjeveně koukat, než mi došel obsah jeho slov. Když k tomu došlo, měl jsem pocit, jako kdyby ve mně někdo otočil vypínačem. Před očima mi začal běžet starý černobílý film. Tiborův pohřeb, jeho rodiče zlomeni žalem. Moje sny. Přísaha, že tomu šmejdovi se jednou podívám do očí.
„Jaký?“
„Rosťa Hrdlička, syn Lenky Hrdličkový.“
Vybavil jsem si, o koho jde.
Lenka Hrdličková prodávala ve švadlence v Růžový ulici. Často chodila k mámě do knihkupectví nakupovat knížky. Znala moji rodinu a vycházeli jsme spolu docela dobře. Měla dvanáctiletýho syna Rosťu, fajn kluka, kterej měl rád fotbal a knížky. Byl hodnej a bezproblémovej. Alespoň co jsem si pamatoval.
„Potkali jsme se,“ pokračoval Roman. „Byla zoufalá. Prosila mě, jestli by ses na to nemohl podívat. Policajti…“
Ani jsem ho nenechal větu doříct. Vyrazil jsem do chodby.
Začenichal jsem škodnou v revíru.
A navíc tu škodnou, na kterou jsem celou dobu čekal.
Zdálo se, že Tiborův vrah byl zpátky. A já si ho nesměl nechat proklouznout mezi prsty.
„Matěji,“ oslovila mě máma, „kam to jdeš?“
„Za Hrdličkovou,“ hodil jsem na sebe bundu.
„Jsi mimo službu. To přece…“
Zapnul jsem jezdec až ke krku.
„Cože? Ty jsi mimo službu,“ podivil se Roman.
„To teď neřeš. Pojď za Hrdličkovou.“
„Matěji, fakt si myslíš, že je to dobrej nápad?“
Jestli je to dobrej nápad, jsem nevěděl. Ale věděl jsem, že nemůžu sedět se založenýma rukama. Ne, když se tu nejspíš potuloval pedofil. Ne, když byla hodně vysoká šance, že je to ten samej člověk, kterej kdysi ublížil Tiborovi.
„Já musím,“ políbil jsem mámu na čelo a společně s Romanem jsme zamířili za Hrdličkovou.
Příští část vychází 15.12. 2019
